Poznejte exmoorského koně

Už několik let je nepostradatelným pomocníkem při péči o vybrané lokality Národního parku Podyjí exmoorský kůň. Proč právě toto plemeno? Jaký je původ tohoto koně a jak probíhá jeho chov? Proč jsme si ho při ochranářském managementu tolik oblíbili? V tomto příspěvku se dozvíte základní informace o tom, jak tento kůň vypadá a jaké má chování a potravní nároky.

Původ a historie

Exmoorský kůň (originálním názvem „exmoor pony“ nebo též „Celtic pony“) je starým plemenem koně, které pochází z jihozápadní Anglie, konkrétně z oblasti Exmoor ležící v hrabství Devon a Somerset. Nejméně od 11. století se chová „na divoko“, tedy celoročně ve volné krajině. Jde o jedno z posledních polodivokých a současně čistokrevných plemen v rámci střední a západní Evropy. Nejde přímo o divokého koně, avšak toto plemeno je dlouhodobě chováno s minimem chovatelské intervence, tedy bez přikrmování, podávání léčiv či ustájení. Dlouho byli tito koně na královských pozemcích vedeni jako divoká zvěř a nebyli považováni za domácí koně. Odchycení a ochočení jedinci se využívali k práci na farmách i jako transportní prostředek, dnes se kromě údržby krajiny využívá také pro rekreační ježdění a chovatelské obohacování jiných plemen.

První písemné údaje o exmoorských koních sahají do roku 1086 a jde o zmínky v Knize z Winchesteru, což byl jakýsi soupis majetku Anglie nařízený Vilémem Dobyvatelem. Tehdy byl považován za zvěř, nikoli domácí zvíře. Počátkem 20. století stavy Exmoorů začaly povážlivě klesat. Příčinou byla zejména intenzifikace pastvy skotu a ovcí, stejně jako rozvoj mechanizace v zemědělství, který snížil odbyt kříženců i čistokrevných zvířat využívaných farmáři.

Ve 40. letech minulého století klesla populace tohoto koně na méně než 50 kusů. Příčinou byl také lov koní pro masu během světových válek. Zbytková populace přežila jen díky několika farmářským rodinám a státní ochraně v národním parku Exmoor. V současnosti čítá celosvětová populace něco kolem 1500 jedinců, a i když pomalu roste, patří mezi nejvzácnější primitivní plemena koní. Od roku 1921 vede Společnost pro exmoorské pony (Exmoory Pony Society) plemennou knihu, ve které se evidují čistokrevní jedinci.

Vzhled

Exmoorský kůň odpovídá představě o vzhledu divokého evropského koně dle současných znalostí odborníků. Toto starobylé plemeno stále nese typické znaky divokých předků, které nebyly téměř ovlivněny nevhodným křížením s jinými plemeny. Na základě toho lze usuzovat, že tento kůň v sobě uchovává část genetické výbavy divokých koní.

K charakteristickým znakům tohoto koně patří: výrazně odlišná zimní a letní srst, krátká hlava, malé uši, dlouhý ocas, tzv. žabí oči a silná kompaktní kopyta. Exmoorský kůň je střední velikosti, nejde o „klasického“ poníka, ani vzrostlého koně, v kohoutku je vysoký 112-134 cm a dosahuje průměrné hmotnosti 300-350 kg. Celkové zbarvení je hnědé nebo pískově hnědé, méně často černé. Hříbata jsou světle písková, ale během prvního roku tmavnou. Zimní srst se barví do oranžova, na letní srsti může být na bocích naznačeno grošování. V okolí očí a nozder, někdy i na spodině těla, najdeme výrazně světlé zbarvení. Zbarvení na hlavě se někdy říká „moučná huba„. Žíně hřívy a ocasu jsou tmavě hnědé až černé, dlouhé a splývavé. Tmavší, téměř černé jsou i koncové části nohou.

Nápadné jsou výrazné rozdíly v charakteru letní a zimní srsti. V létě je srst krátká, hladká a jednovrstvá. V zimě se tvoří dvouvrstvá zimní srst, tvořená jemnou spodní vrstvou, což je dokonalá tepelná izolace, a svrchní dlouhou a hrubou vrstvou, sloužící k dokonalému odvodu dešťové vody.

Potravní chování

Díky speciálně uzpůsobenému chrupu a trávící soustavě jsou exmoorští koně výborně adaptováni na hrubou rostlinnou biomasu nízké kvality, tedy s vysokým obsahem vlákniny a nízkým obsahem proteinů. Koně sice upřednostňují čerstvou vegetaci, ale v případě jejího nedostatku nemají problém požírat ani suchou stařinu.

Živí se převážně trávami, včetně třtiny křovištní, které se ostatní býložravci zpravidla vyhýbají, ale nevyhýbají se ani některými dvouděložným bylinám. Od podzimu do jara se v potravě zvyšuje podíl letorostů listnatých dřevin (babyka, osika), včetně trnitých druhů (růže, myrobalán) nebo nízkých keříků (např. vřes). Jedovatému akátu se koně vyhýbají. Po celý rok s chutí požírají téměř veškeré dostupné plody (šípky, mirabelky, trnky, jablka aj.).

Denně spořádají kolem 7,5 kg suché hmotnosti rostlinné biomasy. Každý den koně potřebují čerstvou vodu, i když v zimě si vystačí s konzumací sněhu. Příjmu potravy se věnují tito koně většinu dne (až 14 hodin), asi třetinu dne odpočívají. V průběhu roku se rytmus střídání příjmu potravy a odpočinku mění dle aktuálního počasí. Kupříkladu za letních veder se příjem potravy soustředí do noční části dne.

Díky své houževnatosti, odolnosti k běžným infekcím a kvalitnímu chrupu patří exmoorský pony mezi dlouhověké koně. Samice se dožívají až 35 let, nejvyšší doložený věk samce je 42 let. Zajímavostí je vyvinutá schopnost sebe-medikace, kdy např. konzumací vybraných rostlin dokážou koně regulovat infekce některými vnitřními parazity.

Využití v ochraně přírody

V posledních letech narůstá obliba exmoorských koní, a obecně velkých kopytníků, při údržbě ochranářských lokalit. Známé jsou pastevní rezervace koní, praturů a zubrů u Milovic provozované společností Česká krajina, v Podyjí jsme koně nasadili na dvě zhruba 30hektarové pastviny už v roce 2018 díky projektu Military Life for Nature. Jedna skupinka koní se pase na části Havranického vřesoviště, druhá na bývalé Mašovické střelnici. Zvěsti o „zázračných“ schopnostech koní se začaly v ochranářské obci rychle šířit, a tak postupně vzniklo několik dalších pastvin v Čechách i na Moravě.

Hlavní výhodou pastvy exmoorů je celková jednoduchost. Stačí jim nabídnout prostor a zbytek zajistí sami. Koně jsou naprosto nenároční a mírumilovní, přitom oproti běžné ochranářské pastvě pomocí ovcí je „výkon“ koní nesrovnatelný. Bez problémů zvládají letní horka, nápor bodavého hmyzu i suchou, nekvalitní potravu. Zatím největší zkoušku přinesla několikatýdenní ledovka v únoru 2021, která koním téměř znemožnila přístup k potravě. Koně si ale dokážou v členitém terénu různých biotopů vždy něco k snědku najít a dosud tedy nebyl zapotřebí nouzový příkrm.

Koně pomáhají především s údržbou travnatých biotopů. Husté nálety křoví nebo porosty invazního akátu musíme odstraňovat sami, ale koně na management výborně navážou při následné údržbě, která by byla bez pastvy mnohem náročnější, ne-li nemožná. Pracují celý rok bez nutnosti lidských zásahů. Nepotřebují odčervování ani úpravy kopyt. Také všechny porody proběhly hladce a hříbata na pastvině zdárně odrostla.

Za téměř pět sezón celoroční pastvy je činnost koní v podyjských ohradách nepřehlédnutelná. Celkově se zvýšila květnatost pastvin a vznikla škála speciálních biotopů, ať už jde o spletitou síť koňských stezek, nebo plošek s holou půdou (prachová koupaliště, odpočinková místa) a řídkým porostem. Vznikají bizarní okusové formy dřevin a v dříve neprostupném lese se objevují lákavé světliny. V neposlední řadě se zvýšila potravní nabídka pro koprofágní druhy hmyzu a na ně vázané obratlovce. Každý rok koňská pastvina zraje a přináší nová překvapení. Exmoorský kůň se stal v Podyjí nepostradatelným pomocníkem.