Ostružiník a jeho regulace na ochranářských lokalitách

Ostružiník (Rubus) zahrnuje různé druhy více či méně rozpínavých keřů, které nás mohou při managementu ochranářských lokalit pěkně potrápit. Ostružiník je typický rychlým růstem, snadným množením a tvorbou velkého množství biomasy. Dokáže celé lokality a na nich naše domácí druhy „dusit“ bujným porostem ostnitých šlahounů. V tomto příspěvku si ukážeme, jak s ostružníkem pracovat a jaké jsou možnosti jeho regulace.

V NP Podyjí je ostružiník běžný. Nejčastěji roste podél lesních cest, v prosvětlených porostech a na lesních okrajích, často obsazuje lesní paseky. Nechybí v okolí lidských sídel, kolem zahrad a na ladem ležících plochách.
Proč je ostružiník problém? V NP Podyjí ostružiník komplikuje převod některých sekundárních biotopů na cennější vegetaci. Typickým příkladem jsou akátiny, ve kterých je ostružiník velice častý. Dostat pod kontrolu ostružiník může být někdy ještě složitější než odstranění akátu. Některé ostružiníky zlobí také na loukách, kde mohou významně snižovat kvalitu sena. Na ručně sečených plochách komplikují samotné sečení svými poléhavými šlahouny. Někdy je potřeba ostružiník řešit, když prorůstá do ohradníku nebo oplocení.

Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout pozitivní vlastnosti ostružiníku – květy jsou bohatým zdrojem nektaru četného hmyzu, stejně tak plody atraktivní potravou všeho možného. Porosty ostružiníku slouží jako úkryt savců a hnízdiště pěvců. Do přírody ostružiníky samozřejmě patří a určitě není cílem je odstraňovat vždy a všude.

Rod Rubus v Podyjí

Botanici v Podyjí rozeznávají 28 druhů ostružiníku. Mnohdy jde o vzácnosti s velmi lokálním výskytem, poznatelné jen malým počtem specialistů. Relativně dobře určitelný je snad jen ostružiník ježiník (Rubus caesisus) a pak také ostružiník maliník (Rubus idaeus). Tyto druhy většinou není potřeba nijak řešit. Jako expanzivní můžeme označit některé druhy z okruhu ostružiníku křovitého (Rubus fruticosus agg.). Dle mého názoru patří k nejproblematičtějším robustní keře se silnými, hranatými lodyhami, jež jsou posety hustými, zahnutými ostny a které dobře odpovídají popisu ostružiníku tmavozeleného (Rubus clusii). K dalším běžným druhům s lokální expanzí patří: R. austromoravicus, R. bifrons, R. dollnenis, R. mollis a R. montanus (R. Němec, pers. comm.) Šlahouny snadno zakořeňují, čímž se keř rozpíná do okolí, až vznikne souvislý porost. Na některých lokalitách starých akátin jsem zmapoval souvislé porosty o ploše větší než 1 hektar.

Jak na ostružiník?

Motivační poznámka na úvod metodické části. Přiznám se, že postupy zde uvedené jsem se rozhodl vyzkoušet teprve po přečtení blogu jednoho anglického zahradníka: Roger Brook – the no dig gardener. Až do té době jsem nevěřil, že se dá s neprostupným porostem ostružin vůbec něco dělat. Tomuto, bohužel nejspíš již nežijícímu, Sirovi vděčím za spoustu věcí, které jsem se naučil…Inspiroval mě hlavně jeho článek s výstižným podtitulem „Je (ostružiník) náš nejhorší plevel?“

Při práci s ostružiníkem se musíme vypořádat s několika problémy. Ostružiník vytváří souvislé, často neprostupné porosty. Pohyb v nich komplikují jeho dlouhé, rozpínavé šlahouny plné ostrých ostnů. Kromě mateřského porostu nás může pár let potrápit ještě semenná banka. Odstranění většího porostu ostružiníku není otázkou jednoho zásahu. Uklidním vás ale, že s trochou trpělivosti (a herbicidu) můžete z džungle ostružiní vykouzlit téměř zázrak.

Podle (nejen) mých zkušeností nelze ostružiník odstranit čistě mechanickými metodami. Můžete sekat pořád dokola a ostružiník bez problému zmlazuje, znovu a znovu. Kdo zkusil, potvrdí. Když už bez herbicidu, tak relativně účinnější je vykopávání celých rostlin. Z narušené půdy ale probudíte semennou banku a můžete se točit v kruhu. Mnohem lepší je tedy použít kombinaci mechanicko-chemických metod se zapojením herbicidu. Výhodou je, že ostružiníky jsou poměrně citlivé i na běžný glyfosát.

Metody a celkový postup

Metody bych rozdělil podle toho, jak velké ohnisko ostružiníku likvidujeme

1. Jednotlivé rostliny, menší trsy: U jednotlivých trsů volím většinou metodu výřezu se zátěrem pařízků. Šlahouny u báze ustřihnu (pákovými) nůžkami, plotostřihem nebo uřežu motorovou pilou (podle tloušťky lodyh a celého trsu). Lze také posekat křovinořezem. Čerstvé pahýly ihned potřu herbicidem. Klidně natřu opakovaně, dokud rána saje. Výhodou je, že nátěr pahýlů je velmi selektivní. Nikde nic nespálíte a trávník může růst, což nám vyhovuje.
2. Středně velké porosty: Souvislejší porosty řeším metodou postřiku na list. Po prvním postřiku následuje zhruba po měsíci postřik opravný a porost nechám usychat do příštího jara. Snažíme se zasáhnout celou listovou plochu, naopak se vyhnout případnému podrostu. Vnitřek hustšího porostu je ale obvykle holý. Odumřelý porost po postřiku odstraňujeme posečením, obvykle v únoru/březnu následujícího roku.
3. Souvislé, neprostupné porosty: Extrémně husté (a často i vysoké porosty), které se špatně stříkají, protože se porostem nedá pohybovat, nejprve poseču v zimě křovinořezem. Buď použiju trojzubec nebo speciální mulčovací nůž. Posekanou biomasu je ideální alespoň zčásti vyhrabat, aby byla lokalita čistší. Samozřejmě často jsou v porostu různé větve, vývraty, kameny…Sečení ostružiní je pravá lahůdka. Tyto překážky odstraňujeme před sečením, v jeho průběhu i potom, jak to jen jde. Jakmile posečený porost znovu obrazí, nechám ho pořádně narůst a někdy v červnu/červenci opět použiju postřik na list., alespoň 2krát během sezóny. Výsledkem je prakticky holý prostor, kde se snaží tu a tam vyskočit nové semenáčky (viz dále Následná opatření).

Na závěr uvádím metody, které se neosvědčily: mulčování, frézování, stržení drnu. Tyto metody jen odstraní starý porost. Poté vám ale porost znovu zmladí a narušením půdy se masivně probudí také semenná banka.

Používané herbicidy

K postřiku používám běžně dostupné přípravky na bázi glyfosátu, ředěné na 3-5% roztok (Roundup Klasik Pro, Roundup Flex, Touchdown Quattro, či jakýkoli jiný glyfosát). Do směsi vždy přidávám smáčedlo. Postřik aplikuji nejčastěji zádovým postřikovačem, na větší porosty s prodlouženou postřikovou holí délky 2-3 m. Někdy postačí i ruční postřikovač. V zahraničí používají na rozsáhlé porosty také motorové rosiče nebo speciální drony.

Během postřiku si dělám značky sprejem, abych věděl, které části porostu jsou již ošetřené. Přípravek Garlon New s účinnou látkou triclopyr se mi neosvědčil, protože prakticky všechny rostliny znovu obrazily z kořenů.

Termín postřiku

Ideální termín pro první postřik je v červnu, podruhé (opravný postřik) v srpnu či září a přes zimu porost nechat odumřít. Snažím se vyhnout postřiku v období květu nebo dozrávání plodů. Pokud nestíháme, výhodou je, že většina ostružiníků zůstává stálezelených dlouho do zimy. Nebojme se zimního postřiku, pokud je teplota vyšší než 5 °C. Sám mám vyzkoušený postřik v listopadu, ale rostliny bývají zelené (a teploty příznivé) i v prosinci.

Následná opatření

Při odstraňování jednotlivých rostlin nebo menších porostů stačí lokalitu udržovat běžným způsobem (sečení, pastva) a ostružiník už se většinou neukáže. To platí hlavně tam, kde je dobře vyvinutý travní drn. Pokud ale odstraňujeme souvislejší porosty, pod kterými je holá půda, bez speciálních opatření se ostružiník rychle vrátí zpět. Musíme si uvědomit, že se v porostu léta hromadila odumřelá biomasa, listy, suché výhony a zralé plody. Vrstva surového humusu obsahuje množství semen ostružiníku. V uvolněném prostoru semena dobře klíčí a bez zásahu se porost vrátí během pár let v plné síle.

Po odstranění většího, souvislého porostu počítáme s těmito kroky:

1. Vyhrabání biomasy: Čím více surového humusu odstraníte, tím lépe. Biomasu je nejsnazší někam ukrýt nebo odvézt pryč z lokality (např. na kompost). Počítejte ale s tím, že pokud někam hmotu deponujete, můžete tam založit nové ohnisko ostružiníku. Pálení této biomasy není dobrý nápad, protože téměř nehoří.
2. Osetí směsí semen: Na vyhrabanou plochu vysejte semínka místních rostlin. Ideální je použít ke sběru kartáčový sběrač a vždy mít semínka za tímto účelem v zásobě. Nejlepší je výsev na podzim, ale většinou máme plochy po ostružiníku připravené spíše v předjaří nebo na jaře. Pokud nemáme semínka, můžeme použít i zelené seno – tj. porost trav a bylin posečený v době zralosti dominantních druhů. Nový porost ze semen se tvoří zhruba 2-3 sezóny. Opět to chce trpělivost. Jako zdroj semen vyhledáváme plochy se stanovištěm, které se snažíme na daném místě obnovit.
3. Opravné zásahy: V nově založeném porostu se stále objevují v určité míře nové semenáče ostružiníku (někdy také výmladky z kořenů). Tyto řešíme většinou vysečením (a nátěrem) nebo bodovým postřikem na list, podle toho, co je jednodušší. Při postřiku pozor, protože vždy postříkáte i část vzcházejících rostlin z výsevu. Holá půda opět zvyšuje riziko uchycení nových semenáčů, ať již ostružiníku nebo jiných plevelů (vlaštovičník, turanka, kopřiva…).
4. Pravidelná údržba: Místo po odstranění ostružiníku každoročně posečeme. Mně se v prvních letech osvědčila pozdní seč (září/říjen), aby se co nejvíce uchytil vysévaný porost. Při seči vynechávám žádoucí byliny, aby se vysemenily (např. hlaváče, chrpy…), naopak likviduju nežádoucí druhy – ostružiník, akáty, myrobalány aj. (včetně případného nátěru pařízků). Výhodou může být také pastva. Dejte si pozor: pokud podceníte opravné zásahy a dostatečnou údržbu, může lokalitu znovu ovládnout ostružiník.

Závěry

I když se vám na začátku může zdát odstranění většího porostu ostružiníku téměř nemožné až beznadějné, při dodržení metodických zásad vaše úsilí přinese možná až překvapivé výsledky. Připravte se na to, že samotný postřik je relativně rychlý (za pár hodin můžete ošetřit několik arů). Následuje dost pracné sečení suchých šlahounů a odstranění posečené biomasy, příp. také hrabanky. To je asi nejpracnější fáze. Pokud máte semínka, osetí holé plochy je otázkou chvilky. Pak je ale důležité nepodcenit management semenáčů a lokalitu průběžně monitorovat.

Většinou pak trvá asi 2-3 roky, než se porost vzniklý výsevem stabilizuje a vznikne náhradní travino-bylinné společenstvo. Možná, že se nám ostružiník nepodaří odstranit stoporocentně. Pokud na ploše ostružiník tu a tam přežívá, nemusí to znamenat tragédii. Jednotlivé trsy nevadí – jsou přirozenou součástí biotopu. Nebo je průběžně upravujeme řezem a také odstraňujeme, v případě, že by měly snahu se šířit.

Po vyčerpání nahromaděných živin a při pravidelné péči se stanovištní podmínky ustálí a odměnou za vaši námahu bude pěkný trávník nebo světlý les s kvetoucími bylinami.