Květen je tu zas, mahónie čas
Ještě nedávno byly po letošní dlouhé zimě lesy téměř bez listí. Až koncem dubna nesměle začaly rašit duby, lípy nebo lísky. O to více nás v pustém lese upoutal stálezelený keř s lesklými, na okrajích ostnitými listy, který už od dubna nasazuje bohaté hrozny žlutých květů. Je to mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium), přistěhovalec ze Severní Ameriky. Zajímavé je, že ještě v 90. letech při mapování flóry Podyjí tento keř nezaznamenal ani sám velký Grulich. A tak v Atlasu rozšíření cévnatých rostlin NP Podyjí (Grulich 1997) mahónie chybí.
Mahónie je původně okrasná rostlina. Důvodem obliby mahónie ve výsadbách je kromě zajímavého vzhledu možnost využití stálezelených větviček pro výrobu dekoračních věnců. V současnosti je považována za naturalizovaný neofyt, někdy je hodnocena dokonce jako invazní druh. Vzhledem k těmto tendencím ji v Podyjí určitě neponecháme bez povšimnutí. Zatím evidujeme známé lokality a sledujeme její stanoviště. Nejběžněji roste na dohled zahrádkářských kolonií (Kraví hora, Hradiště) nebo obcí (Konice, Havraníky, Hnanice).
Většinou ji objevíme na okrajích lesů, v nanicovatém křoví, ale i na stepi nebo na vřesovišti, přestože má radši zástin. Hojně roste kolem železniční trati u Nového Šaldorfa. Překvapivý byl nález hluboko v dubovém lese za Hnanicemi. Asi tam semínko mahónie upustil nějaký pěvec, kterého zlákal plod mahónie – modrá dužnatá bobule.
Když se podíváme, jak je dnes mahónie v Podyjí běžná a některé keře nepatří zrovna k nejmladším, přikláním se spíše k teorii, že prostě Grulich a jeho terénní kolegové z nějakého důvodu mahónii prostě přehlédli. Druhou možností je, že mahónie zde tenkrát skutečně nerostla a teprve v posledních letech „zběhla“ ze zahrádek, parků a obecních záhonků do přírodních biotopů.
Pár mahónií, co mi padly pod ruku při ošetřování akátů na stepních trávnících kolem Konic, úspěšně uschlo po částečném sloupnutí kůry na kmínku a potření herbicidem. Tak jsem dostal pod kontrolu i obtížné mahónie prorůstající plot na naší zahrádce. Když nepomohlo opakované vyřezání ruční pilkou, spolehlivě pomohla malá dávka herbicidu. Při škrábání do kmínku nožem mě zaujala krásně žlutá barva dřeva, které je navíc poměrně tvrdé. Několik mahónii jsem se pokoušel také vytrhávat, ale i zcela drobné keříčky mají dost pevný kořen. Pokud zůstanou v půdě jeho zbytky, keř znovu obroste. Ani brutální síla mahónii nezničí – po frézování na vřesovišti rozsekaný keřík mahonie vyhnal desítky nových výmladků.
Právě proto, že po výřezu je mahonie schopna bohatě obrůstat a zahustit svůj porost, budu radši, když mahonie porostou dále jen na zahrádkách a v městské zeleni a nebude nám pronikat do lesů. V lesích po ní vůbec netoužíme i proto, že má ráda stinná místa. Obecně jsou husté, stinné lesy většinou prosté invazních druhů (snad s výjimkou netýkavky malokvěté), takže po obohacení tohoto zatím „čistého“ biotopu dalším problémovým druhem vůbec netoužíme.
Zajímavé je, že i když je rostlina mírně jedovatá, plody mahonie jsou jedlé a lze je využít k výrobě marmelád, kompotů i vína. Kdyby se tato tradice obnovila (zatím neznám nikoho, kdo by mahóniovou marmeládu vyzkoušel), aspoň by na keřích zbylo méně bobulí pro hladové pěvce, kteří jsou hlavními šiřiteli mahónie.
